Asie I.díl

20.06.2020

Měla jsem těsně před třicátými narozeninami, kdy jsem poprvé vkročila na půdu Indickou, zažila kulturní šok a zároveň pocit, že jsem tam, kde je mi to blízké mnohem více než v zemi, kde bydlím. Tento pocit se odehrával někde v mé hloubce, v srdci. Mysl však nestíhala, nechápala, posuzovala, hodnotila, porovnávala. Rozdíl, co jsem viděla byl pro ni naprosto nepochopitelný. Ale uvnitř klid, mír a radost. A tomuto, pro logickou a spořádanou mysl rozporu, jsem byla vystavovaná den co den.  

Bylo to skutečné požehnání, které se mi dostalo - šok mysli. Přestala mě na chvíli ovlivňovat všemi nesmysli, podmíněnostmi kulturními, společenskými, rodinnými...vším, čemu jsem nevědomě podléhala. To je takový ten pocit, jak máte v sobě nějaké přesvědčení, názor podle kterého se chováte a jednáte, ale nevíte proč. Není to vaše zkušenost, vaše poznání a často to má negativní náboj, ukrytý odpor... A tento rozpor jsem si často uvědomovala a nechápala - Co to je? Kde se to bere? Nikdo mi to neříkal, neučil...Jak před tím utéct? - Myslela jsem, že se před tím utéct dá - alkoholem, lehkými drogami... Ale nedá. Je to součástí kolektivního společenského nevědomí. Kolektivní mysli, kterou utváříme jako celek. A já jsem její součástí. Jenže, když jsem byla v Indii, působily na mě úplně jiné věci než v Evropě. A to mou mysl úplně vyřadilo - požehnání.

Jak to tedy je? Jak vlastně ten svět funguje, když tady je to úplně jiné a dějí se tu jiné věci? Jak to, že se to dá - jezdit bez řízené dopravy? Jak to, že se dá telefonovat během žehnání bohyně Lakšmí? Jak to, že jsou vidět na ulici i postižení lidé a nejsou ukryti v ústavech? Jak to, že jít přes cestu není nebezpečné? Jak to, že se všichni oblékají do pestrých barev? Jak to, že tady zvířata žijí volně společně s lidmi? Jak to, že si můžu kdykoliv zastavit rikšu a odvézt se a nemusím čekat na zastávce na autobus, který jezdí jen v určitý čas? Jak to...? Můj život se rozšiřuje...děkuji za to...