Pouť do Santiaga II.
Ve svém deníku jsem nazvala první týden putování - cesta radosti, nadšení a ladění fyzičky.
Radost, že můžu jen tak jít a prohlížet si vesnice, městečka, přírodu, ochutnávat místní dobroty... Na jedné straně žasnout nad zasněženými vrcholky hor a na straně druhé vnímat sílu nekonečného divokého oceánu. Obdivovat kamenné zídky, na které se dá podepřít batoh a malou chvilku spočinout. Nebo si z nich utrhnout pár lístků a květů lichořeřišnice - mňam :-).
Zajímavé na tom je, že nic z toho, co vidím dnes neuvidím zítra. Je to neustálá změna, vše kolem se pohybuje. A to ve mně probouzí život. Ne, že bych byla mrtvá, ale je to spíše o vnitřním životu, jakémusi zdroji mimo vnější svět. Místě, které je neměnné, které se nehýbe.
V jedné knize jsem četla hezké pojmenování, že putování je pohyb mezi "dvěma světy" - vnitřním a vnějším, viditelným a neviditelným světem. A to mi přesně sedí. Tímto se poutnictví liší od běžné turistiky. Celou dobu putování se poutník pohybuje mezi těmito dvěma rovinami, které se přirozeně střídají v individuálním tempu.
Pohybem vpřed něco stále opouštíme, něco starého (co nás drží na místě - je to třeba už mrtvé), vzdáváme se něčeho...
Pohybem vpřed zároveň něco nového objevujeme, poznáváme, rozvíjíme, posilujeme se, otevíráme se...
"Je to něco jako nádech a výdech."
A když se bavím o pohybu, tak ladění fyzičky s sebou přináší pro nás i fyzické bolesti a nepohodlí z každodenní zátěže na zádech. Tělo je však neuvěřitelně dokonalý aparát. Obdivuji jej. Jak se s tím dokáže vyrovnat, rychle zesílit, zadaptovat na novou situaci. Stačí mu jen důvěřovat a vnímat.
Naše pouť není o utrpení a závodění, tak jsme si po 5 dnech dopřáli půldenní relax v posteli, navařili si jídlo a pořádně jsme se dojedli. Další den jsme opět vykročili s novými silami a s pořádnou svačinou v batohu dále našemu dobrodružství vstříc.
Jak symbolické - cykly, vlny. Běží stále, jen se naučit je vnímat a respektovat.
Občas jdeme spolu a povídáme si, nebo jdeme každý sám, dostatečně od sebe vzdáleni. Někdy si zpíváme, někdy vymýšlíme blbosti - jako různé rytmy holemi.
Tímto nám končí první týden putování - týden radosti, nadšení... Začíná se otevírat další rovina cesty, hlubší, vedoucí více do našich neviditelných částí...