Pouť do Santiaga II.
Ve svém deníku jsem nazvala první týden putování - cesta radosti, nadšení a ladění fyzičky.
Radost, že můžu jen tak jít a prohlížet si vesnice, městečka, přírodu, ochutnávat místní dobroty... Na jedné straně žasnout nad zasněženými vrcholky hor a na straně druhé vnímat sílu nekonečného divokého oceánu. Obdivovat kamenné zídky, na které se dá podepřít batoh a malou chvilku spočinout. Nebo si z nich utrhnout pár lístků a květů lichořeřišnice - mňam :-).
![](https://be89fd9659.clvaw-cdnwnd.com/7bb81de1d0f317ca2cb523d2b7af17b2/200000552-9ba559ba59/D860F41E-89A0-43AA-AC1B-A83012D2DB1A_1_201_a.jpeg?ph=be89fd9659)
Zajímavé na tom je, že nic z toho, co vidím dnes neuvidím zítra. Je to neustálá změna, vše kolem se pohybuje. A to ve mně probouzí život. Ne, že bych byla mrtvá, ale je to spíše o vnitřním životu, jakémusi zdroji mimo vnější svět. Místě, které je neměnné, které se nehýbe.
V jedné knize jsem četla hezké pojmenování, že putování je pohyb mezi "dvěma světy" - vnitřním a vnějším, viditelným a neviditelným světem. A to mi přesně sedí. Tímto se poutnictví liší od běžné turistiky. Celou dobu putování se poutník pohybuje mezi těmito dvěma rovinami, které se přirozeně střídají v individuálním tempu.
Pohybem vpřed něco stále opouštíme, něco starého (co nás drží na místě - je to třeba už mrtvé), vzdáváme se něčeho...
Pohybem vpřed zároveň něco nového objevujeme, poznáváme, rozvíjíme, posilujeme se, otevíráme se...
"Je to něco jako nádech a výdech."
![](https://be89fd9659.clvaw-cdnwnd.com/7bb81de1d0f317ca2cb523d2b7af17b2/200000554-02aae02ab1/1582D106-4FED-43C5-A933-A6B1DA322ED9.jpeg?ph=be89fd9659)
A když se bavím o pohybu, tak ladění fyzičky s sebou přináší pro nás i fyzické bolesti a nepohodlí z každodenní zátěže na zádech. Tělo je však neuvěřitelně dokonalý aparát. Obdivuji jej. Jak se s tím dokáže vyrovnat, rychle zesílit, zadaptovat na novou situaci. Stačí mu jen důvěřovat a vnímat.
Naše pouť není o utrpení a závodění, tak jsme si po 5 dnech dopřáli půldenní relax v posteli, navařili si jídlo a pořádně jsme se dojedli. Další den jsme opět vykročili s novými silami a s pořádnou svačinou v batohu dále našemu dobrodružství vstříc.
Jak symbolické - cykly, vlny. Běží stále, jen se naučit je vnímat a respektovat.
Občas jdeme spolu a povídáme si, nebo jdeme každý sám, dostatečně od sebe vzdáleni. Někdy si zpíváme, někdy vymýšlíme blbosti - jako různé rytmy holemi.
Tímto nám končí první týden putování - týden radosti, nadšení... Začíná se otevírat další rovina cesty, hlubší, vedoucí více do našich neviditelných částí...
![](https://be89fd9659.clvaw-cdnwnd.com/7bb81de1d0f317ca2cb523d2b7af17b2/200000556-863dd863df/C43783C2-F5E2-4A8F-B650-12305F0085B9.jpg?ph=be89fd9659)