O pozornosti a rovnováze
Příběh O POZORNOSTI A ROVNOVÁZE
Jednoho klidného večera, kdy si vítr tiše pohrával s větvemi stromů, seděl mistr se svými žáky.
Jeden z žáků se zeptal: "Mistře, jak máme žít v rovnováze? Někdy stavíme všechno jen na rozumu a stáváme se chladnými. Jindy chceme jít výhradně za srdcem a ztrácíme směr. Někdy jen slepě spěcháme vpřed, jindy zase bez hnutí zůstáváme na místě."
Učitel chvíli mlčel a potom začal vyprávět...
Kdysi žil starý zahradník, jehož zahrada byla široko daleko známá svou krásou. Na jaře nádherně kvetla. V létě omamně voněla. Na podzim zářila barvami. V zimě odpočívala. Lidé za ním přicházeli a ptali se ho na tajemství jeho úspěchu.
"Kolik vody dáváte rostlinám? "Kolik hodin denně pracujete? "Jaké používáte postupy?"
Stařec se vždy jen usmál.
Jednoho dne za ním přišel mladý muž a požádal ho, aby ho vzal do učení. První ráno dostal do ruky konev.
"Kolik mám zalévat?" zeptal se.
"Podívej se na rostliny," odpověděl zahradník.
Druhý den foukal silný vítr. "A dnes?"
"Podívej se na rostliny."
Třetí den pršelo a půda po dešti byla mokrá.
"A dnes?"
"Podívej se na rostliny."
Po několika týdnech mladík ztratil trpělivost.
"Proč mi prostě neřeknete kolem vody mám dát, jak dlouho mám pracovat a kdy odpočívat?"
Učitel se usmál a ukázal na záhon:
"Protože žádné jediné správné množství neexistuje. Kdybych každý den zaléval stejně, některé rostliny by uschly a jiné by uhnily v přemíře vody. Kdybych jen pracoval bez zastavení, zničil bych své tělo. Kdybych jen odpočíval, zahrada by zarostla plevelem. Každý den se ptám zahrady, co právě potřebuje. A ona mi odpovídá."
Mistr nechal mezi slovy chvíli ticha a pak se rozhlédl po žácích.
"Stejné je to s člověkem. Někdy je čas jednat, jindy čekat. Někdy naslouchat mysli, jindy důvěřovat srdci. Lidé hledají přesná pravidla, aby nemuseli být pozorní. Život ale nepotřebuje pravidla. Potřebuje naši přítomnost. Rovnováha není umění rozdělit život na stejné díly. Je to umění vnímat přítomný okamžik a dát mu přesně to, co zrovna žádá."
