Posvátnost
Když se řekne posvátnost, možná si představíme kostel, chrám nebo něco, co patří do náboženství.
Já si ji nedávno připomněla v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Ale ne proto, že bych tam hledala Boha nebo se snažila něco pochopit.
Prostě jsem tam stála. Bez průvodce. Bez otázek. Bez popisu. Jen jsem byla, dívala se a vnímala.
Jak se láme světlo na starých kamenných zdech a sloupech. Jak každý oblouk, klenba, malba a drobný detail nesou stopy času, trpělivosti a zasvěcení něčemu, co přesahuje život jediného člověka.
A najednou se ve mně objevilo slovo posvátnost. Ne jako označení místa. Spíš jako pojmenování stavu, ve kterém se všechno na chvíli ztiší a my začneme vnímat jinak.
Jemněji. Hlouběji. S úctou k něčemu, co nás přesahuje. Ať už tomu říkáme Bůh, Život, Vesmír, Podstata, Velký duch… nebo prostě Tajemství.
Vyšla jsem z chrámu svaté Barbory a spontánně zamířila do menšího chrámu Božího těla. Už zvenku jsem uslyšela zpěv. Uvnitř stály na kamenných schodech tři ženy. Jedna z nich zpívala a její hlas se nesl prostorem, jako by klenby nebyly jen kulisou, ale součástí písně.
Chvíli jsem poslouchala. Pak se přidal můj hlas. Přišel můj partner a přidal se také. A potom ještě jedna žena. Najednou nás bylo víc. Cizí lidé. Jeden prostor. Jeden okamžik. Hlasy se proplétaly, nesly se pod klenbou, mizely a znovu se vracely.
Nikdo nic neplánoval. Nikdo nic nevedl. Jen jsme tam byli. Posvátnost pokračovala.
Nevím, jak dlouho jsme zpívali. A vlastně na tom vůbec nezáleželo. Čas jako by na chvíli přestal být důležitý. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. A vlastně na tom vůbec nezáleželo. V tu chvíli čas ztratil svou moc. Další podoba posvátnosti. Ne jako něco, co vytvoříme. Ale co se prostě stane.
Stejný pocit někdy zažívám v lese. Vysoko v horách. U moře. V tichu. Nebo ve chvíli, kdy se dotek stane víc než jen dotekem.
Vnímám, že posvátnost není vlastností místa ani něčeho, co bychom museli hledat nebo vytvářet. Je to stav, způsob, jakým se na chvíli otevřeme životu, prožívání, když je srdce otevřené. A svět, který jsme ještě před chvílí považovali za obyčejný, se najednou stane něčím, před čím se nám chce ztišit.