Partnerské zrcadlení
Možná je to ještě jinak...napadá mě jednou za čas...
A tak se opět vydám na dobrodružnou cestu plnou dětské zvědavosti a touze po objevování nového a překonání starého. Moc mě tyto psychologické výpravy baví. Nikdy nevím, co se objeví a odkud.
Poslední výprava byla do světa partnerského zrcadlení. Věřila jsem tomu, že můj partner mi pomáhá objevit vlastní (skryté) emoce, pocity...jestli je přijímám nebo s nimi bojuji, nechci je vidět... A když s nimi bojuji nebo je nepřijímám, tak je přisuzuji partnerovi a chci, aby se změnil on...
Dlouho jsem se dívala tímto způsobem.
Jenže...co když to může být jinak?
Naši "mistři", mystici... říkají, že jsme všichni jedno. Neumím to vnímat každý den, ale v určitých situacích a chvílích to cítím. Takže... když je celý projevený svět, tj. vše, co vnímáme kolem sebe, když je to jen jedna energie, je to spojené, ne odpojené... když jsem to vlastně všechno já...tak i můj partner jsem já...
Potom i zrcadlení je něčím jiným. Zrcadlím si sama svůj postoj k sobě. Svoji lásku k sobě.
Takže jsem začala pozorovat své postoje vůči partnerovi. Co řekne/neřekne, co udělá/neudělá, jeho emoce, nálady... A všímám si, co ve mně způsobují, jaký k nim zaujímám postoj. Jestli mě štvou a chci, aby to bylo jinak; jestli se mi líbí nebo nelíbí; jestli s nimi souhlasím nebo nesouhlasím; jestli si myslím, že má nebo nemá pravdu; jestli je odmítám, přijímám...
Zároveň se zachycením určitého vlastního pocitu, emoce či postoje si uvědomím i to, že pocit, že je on oddělený ode mne je automatický, který mám zaužívaný léta. Jen iluze, které jsem se kdysi naučila věřit.
Ale on je přece já! A tudíž, ty všechny pocity a postoje mám sama vůči sobě! Ve chvíli tohoto uvědomění rozdělení na On a já - zmizí. Kouzlo! :-)
A já si přeji se milovat!
Tento můj vnitřní postoj nebo přání, že se chci milovat, přijímat...způsobí změnu. Kdy se mnou rozlije jakási shovívavost, měkkost vůči sebe sama/vůči němu - vždyť to nevadí, že nechává/nechávám po sobě binec... že opakuje/opakuji stejné chyby dokola... že zapomene/zapomenu na to, o čem jsme se bavili nebo na čem jsme se domluvili... že příliš moc rozebírá/rozebírám... Přeci je to jedno, i tak mohu být na sebe/na něj laskavá a milá. Není to důvod k tvrdosti a rozčilování.
Jako bych otevřela dveře lásce a dívala se skrze ni.
A najednou se stane "zázrak"! Starý postoj nebo emocionální zvyk a reakce zmizí. Objeví se pohoda, klid. A vlastně i radost, protože si všímám, že mi to většinou vykouzlí úsměv na tváři a...
...ano...uvolnění...pro oba...tedy vlastně pro jednoho :-):-):-)