Pár slov o mně
...učím se orientovat v tomto uspořádaném chaosu plném paradoxů...vnímat, kdy je třeba jednat ze srdce a kdy z mysli...nechtít měnit okolí, ale sebe...a vlastně sebe také neměnit, (ono se to děje samo), jen si být více vědoma a umět se přijmout taková jaká jsem...stále se učím být k sobě a k životu upřímná...žít jednoduše a s lidskou moudrostí...a také s lehkostí a radostí...žít tak, jako když kánoe pluje po řece, která je chvíli klidná a jindy divoká, a ona jen proplouvá, nevzpírá se a ani se nepotopí...svou duší jsem tak trochu indiánka milující přírodu, bylinky, ájurvédu, hudbu, tanec, malování, tvoření - ať sama nebo s lidmi...nemám návod na život...stále objevuji...a přicházím na nová poznání a pochopení těch nejpodivnějších věcí a lidí...nevím proč potřebuji tímto způsobem žít...jen se snažím tomu nestát v cestě, ať je to jak je to :-)...
Od malička žiji spíše intuitivně. Zajímalo mě vždy vše ohledně nadpřirozených sil, přírody, umění, tvoření a otázek typu:
Kdo jsem a jak žít sebe sama?
Co je mé tělo?
Jak zacházet s energií?
Co je ukryto v temnotě (v nepoznaném, nevědomí, podvědomí)?
Jak umět skutečně naslouchat přírodě?
Jak pracovat se sexualitou a využít jejího potenciálu?
Jakými možnými způsoby se spojit se vším?
Jaké to je - cítit skutečnou Lásku?
Jak to, že lidé necítí to, co cítím já?
Jak použít své vlastnosti a schopnosti v současném obchodním světě?
Jak mluvit s lidmi, aby mi rozuměli?
Jak žít přítomným okamžikem?
...
Jsem jeden z těch lidí, kteří jsou "něčím" stále hnáni sebe-růstu, k poznávání svých hranic a omezení. Nespokojím se s vysvětlením od druhých a vlastně s vysvětlováním vůbec. Sama potřebuji projít pochopením a poznáním. Není to vždy komfortní, ale co s tím nadělám :-) Přiznala jsem si, že patřím k hypersenzitivním lidem a to mi pomáhá pochopit spoustu věcí v mém fungování...ve vnímání sebe sama, ostatních a života vůbec...je to taková nekonečná změna...a takový je doposud můj život :-)
Jaké bylo dětství a dospívání?
Opět vše dohromady - skvělé i špatné.
Skvělé - vyrůstala jsem ve velké zahradě, kde jsem se sestrou zažívala spoustu dobrodružství. Od 10-ti let jsem každý víkend i prázdniny trávila na chalupě na Žítkové, kde byla jen divoká příroda.
Špatné - rozvod rodičů, uvnitř mě spousta otázek a nebyl nikdo, s kým si o nich popovídat, jen se svou starší sestrou. Klasická škola byla pro mne trest, kde jsem měla problémy, celý školský systém pro mne byl úplně špatný. Zkrátka se má duše potýkala s mnohými překážkami, které jsem zvládala jak jsem nejlépe uměla. Dnes už vím, že vše bylo v pořádku, jak to bylo, ale tehdy jsem to tak nevnímala.
Během mateřství jsem začala vnímat a naslouchat více tomu, co je mimo naši logiku, pochopení přes mysl, rozum a nechala se vést. Konečně můj čas. Byla to velká úleva po tolika letech neustálých informací. Čas se konečně "zpomalil". Mateřství ke mně promlouvalo samo a já se jen divila...že stačí jen naslouchat a podle toho konat, ne podle knihy, ale podle svého mateřského instinktu, který má v sobě každá žena.
Na svých dětech jsem sledovala vlastnosti muže a ženy a jejich vzájemné komunikaci. Ne, že by to bylo vždy lehké. Pro příklad - syn škádlil (projevoval přirozenou mužskou agresivitu) dceru a ta reagovala emocemi. Krásný ukázkový příklad jak energie funguje v dynamice. Bez jednoho není druhé, protože, když si jí syn nevšímal, přišla za mnou a ptala se, co mu je, že je nějaký divný :-).
Zajímavé bylo období puberty. Sama jsem se pocitově dostávala do minulosti, vyplouvaly na povrch nevyjádřené emoce. Skrze téměř dospělé bytosti se mi ukazoval můj vztah k mužům a otci, k ženám a matce, k sobě sama tak, jak jsem jej doposud neviděla.
Potvrdilo se mi, že stále máme velké nepochopení kdo vlastně skutečně jsme. A že naše děti nám každém životním období odkrývají o nás něco jiného. Pokud to dokážeme od našich dětí přijmout, tak to považuji za naši velkou moudrost.
Opravdu zajímavá zkušenost - přivést na svět děti a být jejich průvodcem než se osamostatní.
Ale svá moudra mám každý den s sebou, v sobě :-)
