Jde jen o uvolnění
Ať se vydám zprava či zleva, shora nebo zdola... jakoukoliv cestou se ubírá mé sebepoznání... vždy skončím u uvolnění.
Za všemi názory, postoji, přesvědčeními, pocity a emocemi... za všemi těmi bláboly mysli... je uvolnění. A v uvolnění sed dějí zázraky. Vše se proměňuje, vzniká a zaniká. Zůstávají jen stopy po iluzi. Iluzi, že jsme to my, kdo něco dokáží vyřešit, změnit...že záleží jen na nás.
Sranda je, že se to vše děje jen v naší hlavě. A my jsme zvyklí tomu podléhat a poslouchat to.
Co ale dokážeme vyřešit? To, co si myslíme? To, co si vytvořila naše mysl?
Ano, dokážeme změnit to, co si vymyslela v tu chvíli, ale ona si vytvoří něco nového. Je prostě taková - tvoří a tvoří a tvoří. A přitom si hraje, zkresluje, dobarvuje a doplňuje realitu.
Nebo, jsem vnímala nějakou situaci jako nepříjemnou a ve chvíli, kdy jsem se uvolnila a přestala se držet toho pocitu a uvědomila si, že to jen je... se situace "zázrakem" proměnila...
Někdo se potřebuje uvolnit z myšlenek a někdo z pocitů a emocí. Já jsem ten druhý případ. Někdy potřebuji uvolnit emoce z těla, které je drží a drží tím i ten tlak, napětí.
Když udělám krok k uvolnění neznamená to, že je to krok konečný. Ono se to odvíjí dál.
Co vlastně to uvolnění je?
Při uvolnění mě netíží to, co si mysl myslí. Jen si toho všimnu a moje vnitřní práce je v tom, že pozoruji, jestli se dokážu neztotožňovat s názory a postoji, které tam jsou. Ať jsou jakékoliv. Jenže, kolikrát to bývá těžké, když se jedná o něco, co slyšíme ze všech stran okolo sebe, je to názor nebo postoj všeobecný. Je uložený ve společnosti nebo v rodině, přítel, kamarádka, kniha... A tak potom vzniká tlak. Tlačím na sebe, abych to neměla náhodou jinak. Někdo může tlačit, aby to měl jinak... Ale cítím, že to není uvolnění, a že nejsem vnitřně spokojená.
Když jsem v uvolnění, tak jsem uvnitř taková spokojená a vnímám i vnitřní úsměv, jemnou šimrající radost.
Při uvolnění mé tělo neovládají emoce a pocity, které jsou též výtvorem mysli. A rozhodně nejsem v uvolnění :-).
Proto hledám uvolnění v každém okamžiku, který přichází. Není to proces vnější, ale vnitřní. Má několik fází. A já si dovoluji procházet postupně všemi fázemi. Protože můžu.
Nemusím být uvolněná, ale můžu.
Nemusím to mít jinak než ostatní, ale můžu.